O nás
Sem vložte podnadpis

Ke psům jsem se dostala již jako malá holka. Vyrůstala jsem na vesnici, kde pes u domu byl samozřejmostí. Měli jsme doma zlatou dlouhosrstou kolii Koru z Rudých růží. Bohužel vysokého věku se nedožila.

V mých deseti letech jsme si domů pořídili tedy Flanderského boviéra Belendeka. S ním jsem začala chodit na ZKO Jičín, kde jsme se naučila jak se psem pracovat. Belda byl velmi šikovný, jak na poslušnosti, tak na obranách, jen na stopách nám to moc nešlo. V roce 1994 na cvičáku otevřeli kroužek agility. Překážky ho bavili a tak jsme měli novou zálibu. Když jsem odešla na střední školu, už tolik času nebylo. 

LARGO

Po několikaleté přestávce, jsem si už jako dospělá pořídila prvního vlastního psa.

Byla to velká černá kníračka Cita z Líbějovického parku.

Pojmenovala jsem si ji Largo. Zbyla na mě u chovatelky jako poslední z vrhu.

Dnes jsem tomu velmi ráda. Je naprosto úžasné klidné dobrácké povahy. Diky ní jsem se začala věnovat canisterapii. Zvládli jsme spolu několikatery canisterapeutické zkoušky v několika sdruženích. Díky ní jsem i s dalšími založila Psí srdce, z.s. .(www.psisrdce.webnode.cz)

Mimo jiné jsme spolu i agilitili. Ale Largo má své tempo a kníračovskou hlavu a tak to na nějaké závodní výkony nebylo, ale bavilo nás to a běhali jsme pro radost.

V jejím důchodovém věku jsme ji ještě vzali na výstavy.

Largo se velmi líbyla a s mým partnerem vyběhala nejeden pohár a medaili.

ADRA

Začala jsem se intenzivně s Largo věnovat canisterapii a tak jsem se poohlížela po dalším psu k nám do týmu.

Nakonec jsem si vybrala v Jičínském útulku černou kříženku. Dostala jméno Adra.

Brala jsem si ji jako asi čtyřměsíční štěně. Byla tulivá, mazlivá a hodná.

S Largo vytvořili CT dvojku, která mi pomáhala jak jen mohla.

I Adra trošku agilitila, ale též měla svou hlavu a tak jsem se závodních ambicí vzdala.

Zůstalo nám to jako občasné zpestření a zábava.

ANGELA

Jako poslední k nám do stávající smečky přibyla Angela. Přišli jsme k ní náhodou.  Jak se ukázalo, bylo to osudové setkání. Ve dvou letech byla vrácena do své chovatelské stanice.  

Jednoho dne mi přišel meil od kamarádky, jestli nechceme Spinona. Vůbec jsem netušila co je to za plemeno. Začala jsem hledat v literatuře a na internetu. 

Můj dotaz na přítele byl jasný? "Co by jsi říkal na dalšího psa?" Přítel na mě koukal, jako že jsem se úplně zbláznila. Nicméně se nechal umluvit, že se pojedeme aspoň na Andělku podívat.

U tohoto přítel zůstal jen do chvíle, kdy Andělka vyběhla ze dveří a bylo jasné, že bez ni už neodjedeme. :-)

Postupně jsme sbíraly informace, začali jezdit po výstavách, věnovat se loveckému výcviku a rozhodli se, že i my chceme toto úžasné plemeno rozšířit v České republice, kde nás je zatím jen pomálu.